Mám ráda květiny, ale ty příliš zalévané vydrží méně než ty, které občas zvládnou nějaké to sucho. Je to jako s dětmi.
Samozřejmě, že nejlepší je přiměřeně a pravidelně. Ale vyskytnou se v životě situace, kdy to prostě není možné.
Každý rok, když odjíždím na letní dovolenou, přijdu o několik květin na mé terase. Záleží na tom, komu svěřím péči o ně a zalévání.
Příčina uhynutí je ale vždy jiná- každý týden v létě je také jiný. Někdy je sucho a praží slunce, jindy celý týden prší, občas se to všechno smíchá a přijde nějaký ten větřík nebo bouřka. Ty nejodolnější rostlinky vydrží vše. Některé jsou ale křehké a velké výkyvy jim škodí. Rozhodně jsem ale zjistila, že pokud je sucho, uhyne jen část rostlinky, nebo vedle vyrazí nová. Pokud ale dávám vody a hnojiva moc, rostlinku již nikdy nezachráním.
Proč to všechno píši? Protože jsem učitelka a ve své praxi potkávám mnoho dětí- rostlinek odolných, správně rodiči vedených až po ty křehké. Pokud mají péče a správných stimulů méně, někde seschnou, jinde vyrazí a rostou dál. Často také vykvetou do plné krásy, pokud tomu podmínky přejí, dostatečně se také zocelí. Nejhůře jsou na tom rostliny, které mají péče přemíru. Samy si nenajdou nic- ani vodu v hloubce, ani výživu. Protože je před velkým horkem i zimou my vždy ochráníme, nenaučí se to nikdy samy.
Rostlinu vyschlou a nedostatečně zásobenou zachrání péče. Rostliny druhé již ale velkou péči dostaly, jsou na ni zvyklé, považují ji za samozřejmost. Očekávají ji a běda těm, kteří ji najednou přestanou dávat a očekávají, že květina vše zvládne sama. Úplně nepřipravená. Obvykle zahyne. Co mohla dostat, to již dostala a sama nic neumí. Ti hloupí možná řeknou: Ta rostlina vedle měla ale lepší a chráněnější místo!
Moudří již (ale) vědí.
